Vždycky mi přišlo divné, zvlášť před šesti lety v době uvěznění pánů Pilipa a Bubeníka na Kubě, kdy z nich česká média často citovala, že se hlavní kubánské noviny, hlásná trouba Castrova režimu, jmenují Granma (Babička). Pamatuju si, že jsem se na to ptal kolegů ze zahraniční redakce Lidových novin, z nichž někteří se tvářili jako znalci. Jediná odpověď, kterou jsem z nich tenkrát dostal, ale bylo něco ve smyslu: “To víš, komunisti jsou divný. U nás se taky věci pojmenovávaly všelijak.”

Dean_Reed_-_Somos_Los_Revolucionarios [MP3]

Až teď jsem náhodou při čtení článku znouzveřejněného k výročí popravy Che Guevary narazil na vysvětlení. Pro toho, kdo zná aspoň trochu podrobněji dějiny kubánské revoluce, to zřejmě není nic nového. Ale pro nás ostatní, to vysvětlení je následující: Granma je dvanáctimetrová jachta, či spíš bárka amerického původu. Kubánští revolucionáři ji koupili v říjnu 1956 v Mexiku za “50 tisíc dolarů”((mexických)). Na nic lepšího neměli. A tak se na plavidlo, určené původně pro 12 lidí, nalodil Guevara, bratři Castrové a dalších 79 marxistických loupežníků z Hnutí 26. července.

Jejich cesta z mexického přístavu Tuxpan na Kubu trvala týden, byla plná nástrah a dobrodružství a je zázrak (či snad prokletí?), že se přetížená loďka nepotopila. Po vítězství revolucionářů 1. ledna 1959 se z Babičky stal opečovávaný artefakt, noví vládci ji zabudovali do revoluční mytologie a v roce 1976 vystavili v památníku Memorial Granma, který je součástí Havanského muzea revoluce.

Takže pro noviny, které mají nést revoluční myšlenku dál, ať se v okolním světě děje cokoliv, to je vlastně výborné jméno. Zajímalo by mě, zda je dnes ještě možné získat osobní vzpomínku na toto téma od Valtra Komárka, který dělal Guevarovi poradce v době, kdy byl Che kubánským ministrem průmyslu (což bylo zřejmě něco podobného, jako kdyby si češi zřídili Ministerstvo námořní dopravy a rybolovu). A vyjadřoval se vůbec v posledních týdnech někde ke 40. výročí popravy svého kamaráda?

Tohle běželo v úterý 16. října před očima všem cestujícím po celou dobu letu Delta 1120 ze Seattlu do Atlanty. Bootování Linuxu, tuším že to byl nějaký klon distribuce Red Hat, a pak několik desítek obrazovek chybových hlášení. Vypnout to nešlo. Pět hodin. Pořád dokola.

“Omlouváme se, že dnes nefunguje zábavní systém v našem Boeingu 7?7. To víte, tyhle moderní technologie jsou tak složité, že se občas porouchají,” uklidnila pasažéry před startem letuška.

Další uklidnění mně osobně přineslo zjištění, že jsem v příručním zavazadle zapomněl středně velký zavírací nůž. Nikdo si ho nevšiml, přestože mi všechny věci včetně bot a svetru důkladně rentgenovali a bezpečnostním rámem jsem musel projít dvakrát. Pípal kvůli sponě na pásku. Všude byly cedule, že nebezpečí teroristického útoku je na nejvyšším, červeném stupni a že se omlouvají za zpřísněné prohlídky.

Slušný lidi buzerujou a kudly si nevšimou. Poučný zážitek, může se hodit k dalšímu tříbení názorů v debatě svoboda versus bezpečnost.